Michaela alkoholička...
Alkohol jsem znala vlastně od malička. Matka s otcem chlastali. Jejich kamarádi chlastali, sousedi chlastali, všichni chlastali. Z té doby si pamatuju křik, pláč, třískot rozbitého skla a hlavně... samotu a strach.
Nenáviděla jsem alkohol, kradl mi rodiče. Snažila jsem se dělat vše proto aby byli střízliví. Nedařilo se. S mladším bratrem jsme si slíbili,že nikdy nebudeme pít. Alkohol byl prostě zlo.
Na dětství mám opravdu jen málo hezkých vzpomínek. Rodiče věčně v lihu, ve třetí třídě jsem se omylem dověděla že můj otec vlastně není mým otcem a tak jsem byla vhodný adept na urážky a posměch. Neměla jsem nikoho,za kým bych mohla jít.Moc jsem si přála žít v rodině bez alkoholu. S kamarády,kterým na mě záleží.
Bylo mi kolem 12 let když kamarádka přinesla lahev se zbytkem alkoholu.V té době vše co bylo zakázané,pro mě bylo dost lákavé.Každá jsme si daly pár loků a hrály si na opilé.Vlastně jsme ani hrát nemusely,aspoň já ne...
Po pár hltech byl svět uplně jiný.Všechno bylo tak barevné,tak veselé.Bylo mi moc dobře
nepamatuju si,že bych se někdy předtím tak cítila.V té době můj život nabíral jiný směr.Nový,starší kamarádi mě přijali mezi sebe.Začal nový život.Dělala jsem to samé co oni,chtěla jsem se vyrovnat.Začalo to marihuanou..Neuvěřitelné záchvaty smíchu mi pomáhaly poznávat co je radost a veselí.Konečně někam patřím.Kouřila se tráva,občas pil alkohol.Rostl nový člověk,z káčátka se stala labuť...A čím víc rostla,tím víc chtěla všeho víc.Aby bylo pořád veselo.
Na učňáku jsem poprvé zjistila,jaké to je když mi chybí droga.Plná zloby ovládaná čímsi co jsem neznala jako smyslů zbavená běhala jsem po městě a sháněla THC..přišla droga,přišlo uspokojení.
Život byl báječný.Nevadilo že rodiče chlastají,spoň se nikdo nestaral.Dělala jsem co chci a jak často říkavala babička,rostla jsem jak dříví v lese.
Alkohol nabízel nový-lepší kostým..Všude jsem měla dveře do kořán,připadala jsem si jako hvězda mezi hvězdami.Nic nebyl problém.Nebyl problém nechodit do školy,nebyl problém sedět do rána v hospodě,nebyl problém lhát.Hlavně sama sobě.
Nedokončená škola,bez práce,s rodiči na ostří nože,stereotyp,zoufalství..To vše mě ničilo,musela jsem utéct.Utéct tam kde mě nikdo nezná a začít znovu a hlavně bez alkoholu.
Nová práce,noví lidi a konečně člověk který mě miloval.Dárek,který na mě čekal v Praze.Velmi rychla jsem zapomněla,že chci přestat pít.Alkohol zas dával,asi měl strach.Nebo já...?
Netrvalo dlouho a vracela jsem se zpět do kolejí které jsem dobře znala-nevěděla jsem kdy mám dost.Opít se tak,že vstávání doprovázely depresivní kocoviny.Střípky vzpomínek na to jak jsem byla agresivní,jak jsem chtěla být zase hvězdou a ono to už nešlo.Měla jsem chuť se smazat ze světa,ale byl tu přítel,který mě přece miloval.... a tak jsem s ním žila dlouhé tři roky abych se zbavila pocitu méněcennosti,a té proklaté bolesti a nenávisti vůči sobě,která zžírala mou duši.
Nenáviděla jsem svůj život a tiše záviděla těm co dokáží žít.Nevěděla jsem jak vystoupit z toho začarovaného kruhu,všechno bylo špatně.Čím dál víc jsem prosila o pomoc.
Sama sebe jsem musela srazit na kolena abych si uvědomila,že pod vládou alkoholu dělám to co dělat nechci a že jsem vůči alkoholu bezmocná.Díky tomu jsem se rozhodla vyhledat pomoc. Hned!
Možná že právě Bůh tomu chtěl,abych přišla mezi anonymní alkoholiky,protože na svém prvním meetingu jsem se dověděla,že jsem na správném místě protože jsem alkoholička.Aniž bych věděla co to slovo znamená,uvěřila jsem a stala se členem AA.
Nic jsem o společenství nevěděla,ničemu jsem nerozumněla,ale už od první chvíle mi bylo dobře.Kamarádi mě vítali s úsměvěm a se slovy 'Jsme rádi že jsi přišla' nebo 'Vítej mezi námi'.
Po pár dnech bez pití jsem o sobě začala smýšlet jako o naprosté trosce která nic neví,nic neumí.A že za můj spackaný život může hlavně moje matka.Chvíli trvalo než jsem zjistila,že to tak vůbec není:-)
Nic mi nešlo k chuti,celý svět včetně mě samotné mi nevyhovoval. Jen v AA mi bylo dobře.Záchraný přístav pro ztroskotané plavidlo.
Po pár týdnech jsem začala cítit změny.Např. Zjištění,že vůbec nezáleží na tom jak člověk vypadá a že si z celého srdce přeji skončit se lhaním za které jsem se vždy schovávala.Nic nebránilo tomu,abych se začala měnit 'k lepšímu'.Ale tak,jak jsem si to představovala já:-)
Naštěstí dokonalost je únavná a tak po několika pádech na rypáček přišlo zjištění že nikoho nazajímá že nepiju,nikoho nezajímá jak jsem najednou 'moudrá' a vše vím nejlíp:-) Přesto jsem měla AA,kamarády,kteří měli pochopení pro můj růst.Nikdo mě neodsuzoval...
Díky novým kamarádům,se kterými jsem trávila čas jsem poznala,že se dá slavit i bez alkoholu.A vůbec se nemusím nudit. Ale i tak mě recidiva neminula.Naštěstí byla malá a krátká Díky ní jsem zjistila,že ne já,ale alkohol mě má ve své moci a že nemůžu kontrolovaně pít. A už vůbec ne pít a chodit na meetingy jak jsem si bláhově myslela.
Tohle je pořád začátek mé cesty.Asi po dvou letech jsem zjistila,že chodit na meetingy a nepít mi nestačí.Je potřeba něco začít dělat se s sebou a se svou nemocnou myslí.Nejlépe s pomocí programu a sponzorky.
Poznávám kdo jsem a nejsem.Co můžu dělat proto,aby mi bylo v životě dobře.
Je to tři a půl roku co znám Anonymní Alkoholiky.Jedna z mnoha věcí za které jsem vděčná je,že mi nikdo neslíbil,že budu do konce života happy.Ne vždy jsou totiž mé dny růžové,ne vždy vidím jak roste kvítí.Ale i díky těmto dnům se poznávám a po malých krůčcích posouvám v před.A při tom posouvání žiju v dnech ,které jsou naprosto Boží.:-)
Má nemoc splnila dětský sen.Našla jsem rodinu kterou mám ráda.Přátele,kteří mě neopustí,pokud já sama si nezvolím cestu odejít.
Kéž bych nikdy nezapomněla na svůj dětský slib s bratrem a už se nenapila.A taky na to,že na světě není nic důležitějšího než společenství Anonymních Alkoholiků a všechno to,co je s ním spojené.
Michaela...